Milá čtenářko,
čas od času se stane, že nám život ukáže svou STOPku. Někdy zraněním, jindy nemocí a když to nestačí, tak nás celou sérií eskapád, které nás prostě zastavit přinutí.
Zažívám to pravidelně. Můžete tomu říkat daň ze štěstí, životní stopka, nebo jak říká moje máma:" na pos**ného i haj*l spadne". Nechci být sprostá. Moje máme je zemitá a moudrá žena, ošlehaná životem, více než většina žen, které znám. A tak jsem se mohla učit z jejích STOPek. Ale znáte to... Mládí, ego, potřeba vlastního prožitku a natlučení si. Taková ta klasika dospívání.
Milá čtenářko,
dnes se s tebou chci podělit o jednu věc, která je pro mě důležitá.
Je to rok, co oficiálně vyšel můj kurz Podpora dětí se speciálními potřebami a sebepéče pedagoga.
Za ten rok jím prošlo už více než 150 žen a další se stále přidávají.
Když ten kurz vznikal, vůbec netušila jsem, kam až tahle cesta povede.
Milá čtenářko,
dnes ti představím něco nového.
Je večer.
Děti spí.
Je konečně ticho.
Milá čtenářko,
dnes jsem vycuclá jako citron. A rozhodně mám v plánu plácnout sebou na gauč. Ne až bude hotovo.
Ne až si to „zasloužím víc“. Prostě teď.
Dnes jsem pracovala na bakalářce. Na svých věcech. Uklízela jsem. Přemýšlela jsem víc, než bych chtěla. A moje hlava umí jet na plné obrátky. Když ji nechám. Takže dnes ji nenechám.
Milá čtenářko,
možná sis minulý týden všimla, co večer děláš místo odpočinku.
Možná to byl mobil. Možná kuchyň. Možná jen další seznam v hlavě.
Dnes tě chci pozvat o kousek hlouběji. Co když problém není jen v tom, co děláš, ale v tom, co se děje ve chvíli, kdy neděláš nic?
Zkus si představit ten moment. Sedneš si. Je ticho. Nikdo po tobě nic nechce.