Když přijde životní STOPka

Milá čtenářko,

čas od času se stane, že nám život ukáže svou STOPku. Někdy zraněním, jindy nemocí a když to nestačí, tak nás celou sérií eskapád, které nás prostě zastavit přinutí. 

Zažívám to pravidelně. Můžete tomu říkat daň ze štěstí, životní stopka, nebo jak říká moje máma:" na pos**ného i haj*l spadne". Nechci být sprostá. Moje máme je zemitá a moudrá žena, ošlehaná životem, více než většina žen, které znám. A tak jsem se mohla učit z jejích STOPek. Ale znáte to... Mládí, ego, potřeba vlastního prožitku a natlučení si. Taková ta klasika dospívání. 

U mě se střídají všechny výše uvedené možnosti. Úrazy jsem měla od dětství velmi často. Z nepozornosti, rozjetosti, jisté setrvačnosti tempa na výkon. Tu jsem přehlídla obrubník, jindy dveře a když ani to nestačilo, tak jsem sebou švihla na rovné silnici uprostřed přechodu. To prostě musíte umět. Já to zjevně umím. S léty jsem se začala všímat jistých vzorců a s tím jsem se začala vědomě zpomalovat a brát více ohled na své tělo a jeho možnosti. To jsou STOPky, které mě zpomalí a přinutí se rozhlédnout kolem sebe v životě... Ono když máte zlomené oba malíčky na obou nohou v rozmezí 3 dnů, dáte salto na posledním suchém schodu uvnitř domu, když zvládnete uklouzanou ledovku venku, nebo si vykloubíte obě klíční kosti, už nepotřebujete v tu chvíli dál běžet... Ptáte se proč.

Někdy přijdou STOPky v podobě nemocí. Když je to covid, tak to ještě berete, přestože víte, že jste rouškovali víc než ostatní a v dezinfekci i spíte. Když přijde vzácná diagnóza a zjistíte, že ji mají i vaše děti a táta, ale nikdo jiný v republice, tak to hodně nutí k přemýšlení. Tam není, co ovlivnit. Diagnózy nám začaly přibývat, jak nás proháněli vyšetřeními. Když máte najednou nález na mozku a nikdo vám nic neřekne, je to hodně zastavující. Až ochromující. To mě zastavilo a donutilo hodně přemýšlet o vlastní smrtelnosti. O prioritách. O tom, co vlastně chci. Co v životě potřebuji. Ale i o tom, co chci pustit. Co musím pustit. U mě to, zdá se není nic zhoubného a tak tam mrcha v mozku sedí zrnko hrachu a vrací mě k sobě.

Po tomto životním kolotoči jsou na řadě STOPky, které jsem začala dávat já. Naučila jsem se říkat, co potřebuji. Naučila jsem se říkat, co cítím. Naučila jsem se říkat NE. Ne, takové to, no tak možná a nechám se ukecat. Prostě NE.

NE nemám čas na to plýtvat čas. Život může být tak krátký. Vím to, sestra mi zemřela, když jí bylo 19 let, mohlo mi to dojít už před 20 lety. Ale to jsem měla starost se životem obecně. Přitom větší STOPka přijít nemohla.

NE nechci dělat něco s čím nejsem v souladu.

NE nenechám nikoho mi ubližovat, nebo mojí rodině. 

A tak přišly ty životní turbulence. Změna myšlení a priorit. Změna pohledu na sebe a na nároky, které mám vůči sobě samé. Změna zaměstnání. 

Možná proto mi už STOPky v podobě úrazů nechodí tak intenzivně. Vím, kam jdu a proč. Když začnu sklouzávat, STOPku potkám. 

Kde potkáváš své STOPky? Co ti říkají?

Míša

P.S. Věnuj čas sama sobě. Nikdo jiný ti ho nedá. Dnes můžeš zdarma:  https://eshop.michaelahlozkova.cz/7-minut-pro-klid-v-hlave