Dnes jsem vycuclá jako citron

Milá čtenářko,

dnes jsem vycuclá jako citron. A rozhodně mám v plánu plácnout sebou na gauč. Ne až bude hotovo.
Ne až si to „zasloužím víc“. Prostě teď.

Dnes jsem pracovala na bakalářce. Na svých věcech. Uklízela jsem. Přemýšlela jsem víc, než bych chtěla. A moje hlava umí jet na plné obrátky. Když ji nechám. Takže dnes ji nenechám.

Vím, že když si jen lehnu bez přípravy, začne mi v hlavě běžet co ještě, na co nezapomenout, co zítra, co příští týden. A tak si ten přechod udělám vědomě.

Uvařím si čaj. Nachystám deku. Zapálím svíčku. Vyberu si film podle nálady.

Možná to budou Nazí a vystrašení. Ať se chvíli dívám, jak se lopotí někdo jiný. Možná Sousedi.
Podle toho, kolik mám dnes kapacity. Tohle není odměna. Tohle je regulace.

Nedávám si odpočinek proto, že jsem byla hodná a všechno zvládla. Dávám si ho proto, že vím, že kdybych to neudělala, půl noci bych domýšlela, co jsem ještě měla.

Co jsem měla v hlavě, mám napsané. Na papíru. V poznámkách. Odložila jsem to.

Neuteče to. Nezapomenu to. A nikdo to za mě stejně neudělá. Bohužel.

Ale dnes večer to dělat nemusím.

Tohle je rozdíl, který se učím.

Nečekat na kolaps.
Nečekat na totální vyčerpání.
Nečekat, až mi tělo vystaví stopku.

Ale dát si pauzu dřív.

Možná to zní obyčejně.

Ale pro ženu, která je zvyklá jet na výkon, je to malá revoluce.

Dnes večer ti přeju jediné. Ne odměnu. Ale skutečný odpočinek.

Míša

PS: Pokud máš pocit, že když si lehneš, hlava se ti rozjede naplno, 7 minut pro klid v hlavě ti může pomoct ten přechod udělat vědomě. Ne jako další úkol. Ale jako mezikrok mezi „jedu“ a „už můžu být“