Chci si sednout… ale stejně ještě něco dělám

Milá čtenářko,

Sedneš si k televizi. Těšíš se, že si konečně odpočineš.

Jenže ještě předtím ale poskládáš prádlo, spáruješ ponožky, uklidíš nádobí, odpovíš na dvě zprávy, zkontroluješ, jestli mají děti všechno do školy.

A pak si teprve sedneš.

Jenže už to není odpočinek. Je to jen pauza mezi úkoly.

Možná to znáš.

Chceš si sednout. Ale stejně ještě něco děláš. Protože někde uvnitř běží věta: „Ať mám klid.“

Jenže klid nepřichází.
 

Protože ten seznam se nikdy úplně nevyčistí. A tak odpočinek odsouváš na moment, který vlastně neexistuje. Možná sis zvykla, že si klid musíš zasloužit. Že až bude hotovo, až budou všichni spokojení, až bude domácnost fungovat, pak přijde řada na tebe.
 

Jenže víš, co je na tom nejtvrdší?
 

Hotovo nikdy není. A tak si tělo zvyká, že odpočinek je něco podmíněného. A když si pak konečně sedneš bez úkolu, cítíš neklid.

Protože systém neumí být bez „musím“.

Tohle není o lenosti.
Tohle je naučený vzorec.

Dnes si zkus všimnout jedné věci:

Kdy naposledy sis sedla a opravdu jsi nic nedělala?

Bez skládání.
Bez mobilu.
Bez „ještě tohle“.

Míša

PS: Jestli ti ten neklid večer naskočí hned, zkus 7 minut pro klid v hlavě.
Neřeší celý život. Ale pomůže ti zkusit si sednout jinak