Přerušila jsem výzvu a není to selhání

Milá čtenářko,

moc dobře vím, jak se po novém roce ženy vrhají do výzev. Někdy je to o cvičení, jindy o dietě, nebo o odnaučení se kouření. Do těchto novoročních výzev se nevrhám.  Nadšení opadne velmi rychle a zůstane jen pocit selhání. 

Jestli jsem se za ta léta něčemu s deníkem naučila, pak tomu, že nejde o to dodržet každý den 100%, ale být konzistentní a udržet si to. V lednu jsem se zapsala do e-mailové školy. Jo jo, fakt to existuje. Přihlásila jsem se do 28 denní výzvy a začala jsem 23. 1. Přesně to je pátek. Nevěřím ani na začátky v pondělky. To se jen oddálí a hledá se důvod, proč posouvat nebo ještě rychle stihnout všechny neřesti, než to vypukne. 

Dříve jsem na sebe byla v tomto hodně tvrdá a o to více jsem se dokázala linčovat, když jsem to nezvládla. Tentokrát ne. Měla jsem dost náročný víkend. Sebezkušenost bez možnosti odpočinku. Vědomě jsem se rozhodla odložit posílání mailů a vrátit se dnes. A o tom to je. 

Často "selháváme", protože na sebe vytváříme tlak. Bereme to jako naši neschopnost to zvládnout, zatímco ti ostatní ano. V čem je tedy rozdíl? Pokud se vědomě rozhodneme přerušit jakoukoli výzvu přerušujeme to s vědomím, že jsme se již někde ocitly na cestě. Něco jsme již zvládly. Toto vědomé rozhodnutí má vždy dvě otázky.

Opravdu to dnes nemůžu dát?
Je to přerušení nebo ukončení?

Vědomé rozhodnutí má i vědomý důsledek a my ho známe. Je jen na nás, zda ho chceme ignorovat, nebo s ním pracovat. 

A tak dnes začínám znovu. Ne ze selhání. Z vědomého rozhodnutí, že potřebuji čas pro sebe a že se znovu napojím dnes, protože chci. Ne dotáhnout výzvu, ale chci něco změnit a ta výzva je prostředek. 

Zvládáš výzvy dokončit? Co se stane, když to ne...?

Míša