Umět se pochválit, je důležité

Milá čtenářko, 
často se setkávám s tím, že se ženy neumí pochválit. Nejen, že to špatně přijímají od ostatních. Ano, znám to velmi dobře. Ale neumí pochválit ani samy sebe. 

Dnes vám chci ukázat dva velmi odlišné přístupy ve výchově se stejným výsledkem. Pocházím z rodiny, kde se chválilo a povzbuzovalo. Moji rodiče jsou mí největší fanoušci. Jsou ve všech facebookových skupinách, které mám, na všech stránkách a asi si čtou i tento mail. (Ahoj) Máme krásný a velmi komunikaci otevřený vztah, takže si můžu dovolit toto napsat. I když chválili, dokázali nám vyčíst nedostatky, když se něco nepovedlo. Nebyli vedeni k tomu, jak to dělat správně. A má babička, budiž jí země lehká, dokázala v člověku vzbudit hodně nepěkné pocity při pohledu na naše vysvědčení a přitom byla ta nejlepší babička, jakou jsem si mohla přát.

V dospělém životě jsem nebyla schopna přijmout pochvalu. Dnes mi jedna maminka napsala, že jsem skvělá. A já si všímám v posledních letech, že se u mě něco láme. Ta původní tendence, to smést a nepřijmout, se vytrácí. Neříkám, že tam není pochybnost o pravdivosti, ale už mi to nezní tak, že si to nezasloužím. Naopak se mnohem častěji pochválím a mnohem méně shazuji. 

Na své cestě nejdu sama. Již 21 let jsem šťastně vdaná za svou první lásku. Mimochodem, můj muž čte každý můj email dopoledne u kávy a potom ho probíráme. (Užij si kávu.) Máme i po těch letech skvělý vztah, a tak vím, že to mohu napsat. Jak se rozvíjím já, tak se rozvíjí i můj manžel. Oba možná trochu jinak, tak jak to zvládáme, ale oba spolu. Tak nějak chvilku táhne jeden, potom ten druhý, a pak zase jdeme vedle sebe.

Můj muž by vychován bez pochval a pohlazení. Jeho rodiče byli vychováni na výkon a tak to předávali dál. Vyzdvihovali se nedostatky, ale ty dobré věci, nebylo vidět. Manžel také nedokázal přijmout pochvalu a ocenění. Od té doby, co jsme spolu ho chválím každý jeden den. A on mě taky. Ne proto, že si potřebujeme něco dokázat, ale proto, že to potřebujeme slyšet. Nikdy jsme to neřekli nahlas, ale oba to víme. A přijmout ode mě pochvalu od manžela bylo těžké. On mi pochválil jak vypadám a já mu odpověděla, že mám celulitidu. Někde jsem před pár lety viděla reels o tom, jak my ženy tak dlouho mužům odsekáváme jejich pochvaly, až nám je přestanou dávat. A to je fakt. Tak jsem se vědomě snažila tu pochvalu nepodseknout, uvažovat a poděkovat.

Ono to potom funguje i s těmi dalšími pochvalami. Potřebujeme je. Ať jsme děti nebo dospělí. A tak chválíme i naše děti. Hádejte komu to jde líp?

Dnes jsme byli u zubaře a oba máme traumatické zážitky z dětských let. Naštěstí máme skvělého zubaře se zlatou trpělivostí i ručičkami. Jak tam manžel čekal, říkala jsem mu, že by mohl dostat obrázek za statečnost. No nedostal. Tak jsem mu koupila autíčko. 

Jak to máte s pochvalami vy? Umíte je přijímat? Umíte je dávat?

Míša

P.S. 7 minut pro klid v hlavě — pro chvíle, kdy jedeš na výkon a v hlavě je tlak, chaos a „měla bych“… Klikni a vezmi si těch 7 minut pro sebe dřív, než tě to semele 7 minut pro klid v hlavě 

A jestli se chceš v tomto směru trochu rozmazlit, kup si workbook Sebeláska nejen na Valentýna